DUSOT KOŇSKÝCH KOPYT, RŽÁNÍ A VŮNĚ SENA
jako by i dnes byly naším tichým průvodcem. Ale je to snad jen klam a mámení mysli. Opatrně otáčejme popsanými zažloutlými listy archivních fragmentů a odhalme, co je pro mnohé z nás utajenou historií tohoto regionu.
Počátky historie hostouňského hřebčína je nutno hledat v době první světové války, kdy hrabě Karl von Trauttmansdorf-Weinsberg vlastnil v okolí Hostouně 460 ha zemědělské půdy. Jednalo se především o polnosti v katastrech obcí Hostouň, Svržno, Hostětice a Tasnovice. Po vypuknutí první světové války a před blížící se frontou bylo nutno přesunout dosavadní chov koní z Haliče na vhodnější místo. Následně vybrané jak maďarské, tak i rakouské prostory však nebyly pro chov koní ideální. A tak muselo rakousko-uherské agrární ministerstvo ve Vídni hledat místo lépe vyhovující. Volba padla na polnosti a přilehlé dvory v okolí Hostouně. ty pak byly nakonec v roce 1915 od hraběte pronajaty a staly se pro transportované koně konečnou stanicí a základnou pro další chov koňského plemene. Správa zařízení podléhala ministerstvu zemědělství ve Vídni a byla účelově nazývána veojenskými remonty – (remonta = mladý kůň ve výcviku). Počínaje rokem 1917 byly přeměněny na vojenské hřebčíny. Ve dvorech se chovala plemena polokrevníků arabského, anglického a hannoverského. Následně po roce 1918 se velká část zemědělské půdy přeměnila na pastviny. Počet koní s ev té době již blížil pěti stům kusům. Před obsazením českého území něměckými vojsky na jaře roku 1938 se konečně přestěhovali do spřáteleného hřebčína v Horních Motěšicích u Trenčína. Ještě v říjnu téhož roku se koně vracejí zpět do Hostouně. Hřebčín, nyní již pod vedením německého Wehrmachtu, se znovu stává remontním ústředím, které však mělo jen krátké trvání. V roce 1942 se opět stává hřebčínem. V době druhé světové války se stav koní neustále doplňuje a zvyšuje o německou válečnou kořist z okupovaných území. Ať již se jednalo o koně z Itálie, Jugoslávie, Rakouska či území bývalého Sovětského svazu z oblasti Kavkazu a Donu.
Zvláštní kapitolou tohoto chovu byli koně lipicáni, kteří byli převezeni do Hostouně z Makedonie, Chorvatska, Itálie a Rakouska. V místním hřebčíně došlo prakticky k sjednoceni celého chovného vzorku lipicánů. Úkolem hostouňského chovu bylo vycvičit hřebce pro španělskou dvorní jezdeckou školu v Hofburgu u Vídně. Tímto úkolem se po tři roky zabýval německý velitel hřebčína Hubert Rudofsky. Přes jeho veškeré úsilí nebyl záměr nakonec korunován úspěchem. Když se v dubnu přesunuly závěrečné boje druhé světové války na území naší republiky, bylo prvořadým úkolem uchránit chov vzácných koní před nelítostnými důsledky války. Hostouňští němečtí vojenští veterináři – Dr. Rudolf Lessing a Dr. Wolfgang Kroll – se odvážili ke smělému činu. Překročili hranice bývalé ČSR a kontaktovali již na německé straně velení americké armády. Zde přednesli svoji prosbu a žádost na záchranu vzácných koní. Shodou okolností v té době velitelství kavaleristů ve zmíněné oblastí plánovalo svoji vlastní akci. Spočívala ve vysvobození britských, francouzských a amerických vojáků z německého zajetí. A tak se nakonec americký velitel 2. jezdecké skupiny plukovník Charles H. Reed – duší zcela oddaný kavalerista – nakonec rozhodl spojit osvobození zajatců i záchranu vzácných koní v jedinou akci. Pověřil kapitána Stewarta, aby se spolu s německými veterináři přesunul do Hostouně a dojednal s německým velením vojenské vyklizeni prostorů v okolí hřebčína, dvorů a ve směru požadovaného odsunu koní. Stejně tak byla učiněna i jakási „gentlemanská dohoda“ o zastaveni veškerých bojů v již zmíněném prostoru. S ohledem na bezvýchodnost situace v samotném závěru války německé velení s návrhem souhlasilo. 28. dubna 1945 zaútočil Troop „C“ 42. squadrony na Bělou nad Radbuzou a Troop „A“ téže squadrony posílen o další čety bez jakýchkoliv problémů obsadil Hostouň i ostatní stáje v přilehlých obcích. Dalo by se říci, že polovina úkolu byla splněna. V obci zůstala třicetičlenná americká jednotka pod velením podplukovníka Billa Quinlivanse. Z vojáků se najednou stali cowboyové a ošetřovatelé koní – vždyť i následná akce nesla krycí název „Cowboy“. I když válka kolem pokračovala dál, byl připravován plán na vlastni přesun koní za hranice. Jakmile po devíti dnech 7. května 1945 došlo konečně ke kapitulaci, nestálo již realizaci plánu nic v cestě. Dne 15. května začal transport koní přes šumavské hvozdy do Schwarzenbergu a odtud přes Sankt Martin u Neustadtu do italského Janova. Část lipicánů se později navrátila zpět do Hofburgu, ale i do slovinské Lipice, zatímco menší část byla převezena do USA. V roce 1946 se v deníku americké armády Stars and Stripes objevila fotografie těchto koní v armádním výcvikovém středisku ve Virginii. Ale to již bylo rok po válce a odsunutí koně a stejně tak i ti, kteří s nimi přišli do styku, mohli žít klidně a svobodně.
Jak šťastný byl poválečný osud hostouňských koní, tak naopak hostouňský hřebčín s přilehlými dvory začal pozvolna ztrácet svoji dřívější slávu a věhlas. Armáda se počala motorizovat a o přísun nových koni nejevila zájem. Hřebčín a dvory se změnily na státní statky se zaměřením na zemědělskou výrobu a zbylí koně byli ustájeni ve Svržně. Ale i ti v roce 1952 nakonec skončili svoji pouť v hřebčině v Albertovci. Sláva šlechtitelského zaměření hřebčínů upadla v zapomnění. Po sametové revoluci v roce 1989 a v následujících letech došlo v ČR opět k pozvolnému obnovováni původní funkce šlechtitelských hřebčínů. S radostí můžeme konstatovat, že i zde v tomto regionu došlo v roce 1993 k obnovení chovu koní. Stalo se díky rodině pana Miroslava Kozy z Domažlic, která zprivatizovala zbytky koní a dvůr s pozemky po Státním statku Bělá nad Radbuzou ve Svržně. A tak je zde dnes opět možno spatřit asi stovku pobíhajících koní z obnoveného chovu.
Jak již jsem se zmínil v samotném úvodu – tak snad dusot kopyt, ržání a vůně sena přece jen nebyl klam, ale realita, kterou nám zavál svěží větřík od Svržna.
Co říci ještě na závěr:
Nedaleko od Rozvadova v nevelké vzdálenosti od naši hranice s Německem leží menší, ale zcela již v typickém německém slohu postavené městečko Vilseck. Pro uvedení jeho jména v této informaci je určitý důvod. Na okraji městečka se nalézá základna a výcvikový prostor jednotek americké armády. Jednou z několika dislokovaných jsou i kavaleristé z 2. squadrony „Cougar“ od 2. jezdeckého pluku. Tato jednotka je současným následníkem kavaleristů 2. jezdecké skupiny, kteří zde v dubnu a v květnu roku 1945 na území Hostouňska a Bělska bojovali, pobývali a zajišťovali odsun hostouňských koní. Za dlouhých 65 let se tak daleko od těchto míst nevzdálili.
Na vybudování informační tabule a pamětní desky na domě bývalého hřebčína se podíleli – starosta města Hostouně – Ing. Miroslav Rauch, za Military Car Club Plzeň – předseda Rudolf Bayer, Richard Praus a Jan Salzman.
Slavnostní odhalení informační tabule se uskutečnilo dne 1. května 2009 pod patronací města Hostouně, Military Car Clubu Plzeň a Asociace 2. kavalérie US Army.